Zjednodušeně lze říci, že všechno venku, mimo nás, je neutrální a je na nás, jak okolní věci uvnitř sebe zpracujeme a jaké z toho potom máme pocity. Naše kultura je protkána hodnocením, co je dobře a co je špatně, co je morální a co je nemorální, za co se můžeme cítit vinni, co jsme udělali či neudělali správně. Od dětství se setkáváme s posuzováním toho, co děláme i s posuzováním nás samotných. Později už ani vnějšího soudce nepotřebujeme, je již pevně zakotven v nás a je naší nedílnou součástí. Naučili jsme se žít permanentně s pocitem viny. Objevuje se i ve chvíli, kdy prostě jen myslíme na sebe, chceme něco podle sebe nebo si dovolujeme jen něco chtít.
Pevné zakotvení konceptu dobra a zla
Koncept dobra a zla je pevně zakořeněn uvnitř nás, ale často se jedná o převzatý koncept, který byl vytvořen k ovládání a manipulaci druhých lidí – na základě jejich pocitu strachu a viny. S tímto pocitem nelze tvořit život svobodně. K tomu, abychom mohli žít svobodněji, je dobré se podívat na to, co se uvnitř nás děje, podívat se na to, jestli nám naše vnitřní nastavení přináší užitek nebo nám spíše škodí. Vina je jako kotva, která nám brání prožívat náš život svobodně.
Vina jako kotva, bránící svobodnému prožívání života
V koučování je možné podívat se na to, jaké procesy se uvnitř nás dějí, co je to, co v nás vytváří strach a pocity viny, na jakém základě funguje náš vnitřní kritik a následně si stanovit kroky k přebudování těchto negativních vzorců chování. Kdo Vám to, co je dobré a špatné říká? Je to opravdu Vaše přesvědčení? Přináší Vám to užitek? Co ve Vás tyto pocity vzbuzuje? Chcete mít takové myšlenky? Je to skutečnost nebo jste to jen přijali za své?
Odpouštění jako cesta k vnitřnímu uzdravení
Je jedno, kdo nese vinu na našich zraněních. Zodpovědnost za jejich vyléčení je jen na nás. K tomu, abychom se vnitřně vyléčili, potřebujeme odpustit. Nesmíme zapomínat ani na sebe – první, komu potřebujeme odpustit jsme my. Kde není žádný viník, není ani oběť.